Nerozlučná dvojčata – komunismus a kapitalismus

Rád bych v tomto článku popsal jak fungují a na čem jsou založeny dvě diktátorské ideologie, kapitalismus (diktát peněz) a komunismus (diktát strany), jaké jsou jejich postuláty a projevy a jak se k nim staví národní socialismus, nejprve ale něco málo k pojmu „demokracie“: tímto termínem se ohánějí komunisté i kapitalisté, ale také shodně z demokracie shodně využívají to nejhorší a potlačují to užitelné.
Předně – dnes je v podstatě měřítkem „demokracie“ její liberalismus : čím větší deviant má právo své chování propagovat nebo mu dávat průchod, tím větší je ve státě „demokracie“. Na základy jako všeobecná politická a vědecká svoboda projevu je ve většině „demokratických“ států (úmyslně) zapomínáno a jsou potlačovány různými zákony, novelami zákonů a ústavními dodatky. Zatímco propagátoři drog nebo různých nezdravých způsobů života mají této svobody až moc, pro určité politické a vědecké názory svoboda projevu neplatí. Ze strachu, že by lidé mohli slyšet a číst i jiné než oficiální, Systému neškodné názory, je dnes mnoho věcí prezentováno coby nezpochybnitelné skutečnosti, dogmata, na která nesmí být zdravý rozum aplikován, a proto se na ně nesmí užít svobody projevu. Tedy té svobody, která je původní euro-americké společnosti, vycházející z antických základů Řecka a Říma, nejvlastnější. 

       

Poznámka:

Nizozemí, uváděné jako jeden z „nejdemokratičtějších“ vzorových států, legalizovalo tzv. měkké drogy (i halucinogenní, což mělo za následek vraždy i sebevraždy či vážné nehody), povolilo „sňatky“ homosexuálů a existenci strany, jejímž hlavním cílem je legalizace pedofilie. V Nizozemí je taktéž možné prodávat, distribuovat a kupovat nejodpornější verze pornografie, včetně zoofilní pornografie! Co si o tom asi myslí slušní občané? Myslíte že je těší ona „svobodomyslnost“, když se musí bát pustit děti ve větším městě ven? Nizozemí jsem dvakrát navštívil, skvělá kultura i tradice, ale větší města se potápějí do bahna degenerace a špíny. Snaží se snad tamní politici dostat Nizozemí na co nejnižší morální a kulturní úroveň třetího světa? Jak je vidět na tomto příkladě, ti, kteří Nizozemsko radostně označují jako „velmi demokratický“ stát, tak činí na základě extrémního liberalismu, nikoli kvůli svobodě projevu.

 

Ono magické slůvko demokracie pochází z řečtiny a znamená doslovně vláda lidu, či lidovláda. A opravdu, ve starém Řecku byla tato vláda lidu. Ale „lidem“ byli myšleni Řekové, nikoli kdekdo kdo se „přimotal“ k nějakým volbám na pochybném základě, že zrovna žil v jednom z řeckých městských států. Taktéž v tom demokratickém starověkém Řecku existovalo otroctví. Nepředstavitelné? Pro to, co je dnes považováno za „demokracii“ jistě, ovšem stejně tak jako vlastnit otroky se mohl každý Řek svobodně vyjádřit ke každému problému který se ho týkal a stejně tak měl právo přednést svou teorii v podstatě o čemkoli: na dnešní dobu nevídaná svoboda projevu a  badání.

Dnes již o některých činech víme, že jsou zbytečné, kontraproduktivní nebo přímo nebezpečné. Přesto jsou lidé, kteří takové činy provádějí nebo podporují zaštítěni „demokracií“, zatímco ten samý „demokratický“ systém zakazuje zkoumat nebo i mluvit o některých tématech, která považuje za tabu (tedy: jsou politicky nekorektní). Ve světle „demokracie“ je správné propagovat homosexualitu, která je z biologického i morálního hlediska slepou uličkou vývoje lidstva, ale je špatné mluvit o rasových rozdílech (přesto že mají vliv na inteligenci, temperament a mnoho dalších faktorů, například na míru kriminality).

Skutečnost je taková, že zdravý člověk, který se řídí (dejme tomu nikoli vědomě, ale spíše instinktivně) přírodními zákony, cítí že není správné aby například docházelo k pohlavním stykům mezi dospělým a dítětem. Ale „demokracie“ dneška tvrdí, že každý má právo na svůj názor, a pokud ho podpoří většina „lidu“, může ho legalizovat – tedy pokud se najde dostatek pedofilů (nebo „lidí“ kteří se postaví za jejich údajná „práva“) můžou v demokracii teoreticky zlegalizovat pohlavní styk dospělého s dítětem (viz výše poznámka o Nizozemí).

Pokud budu mluvit o základním problému „demokracie“ v České Republice (přesněji, u nás jde o „zastupitelskou demokracii“), musím zmínit fakt, že k závažným problémům, které vyžadují úsudek expertů, se může vyjadřovat i člověk, který třeba sotva vychodil základní školu. Použiji přirovnání, které jsem četl v jednom časopise, myslím, že je velmi trefné: představme si náš stát jako velký podnik, dejme tomu automobilku. Vzhledem k tomu, že existuje „demokracie“, k řízení podniku se může vyjádřit každý, od uklízečky přes montéry k managementu. Přesto, že jen vedení podniku má znalosti, které mohou zajistit dobrý odbyt a ekonomickou výrobu, mohou být přehlasováni dělníky a pomocným personálem, který tyto potřebné znalosti nemá. Jak myslíte, že takový podnik dopadne? Každý se bude buď  snažit co nejvíc vytěžit pro sebe, nebo prostě z neznalosti bude dělat chyby a špatná rozhodnutí a výsledek nebude zrovna valný. Nebo si představte stavbu domu: architekt přinese návrh stavby, ale stavební dělníci ho demokraticky přehlasují a změní plán tak, aby vyhovoval jim, nehledě na to, že nemají kvalifikaci navrhovat domy. Takový dům buď spadne, nebo ani nebude nikdy dostaven. Zdá se vám to směšné? Ale přesně tak funguje náš stát (a spousta dalších). Rozhodně jsem nechtěl snižovat dělníky, uklízečky ani nikoho jiného. Vážím si jejich práce, která je samozřejmě nepostradatelná, stejně jako jsou občané nepostradatelní pro stát. Ale je třeba si uvědomit, že každý člověk má jiné kvality, a prostě ani sebelepší kardiochirurg (například) není kvalifikovaný k tomu, aby rozhodoval třeba o nákupu strategických zařízení pro armádu. Stejně tak naopak nemá smysl aby armádní generál rozhodoval o zdravotnictví. Mnoho oborů je zkrátka tak specifických a důležitých, že je přímo nebezpečné aby o nich spolurozhodovali laici.

Na toto přímo navazuje fakt, že většina lidí je lehce manipulovatelných, či že jsou tak odevzdaní osudu, že se snaží volit tzv. „menší zlo“. Ruku na srdce – téměř každý v dnešních době nadává na vládu a politiky, přesto je velmi pravděpodobně bude opět volit. Jako kdyby pár dní před volbami zapomněl na čtyři roky nadávek a kritiky.          

       

A nyní již přímo k formě, která se často za pojem demokracie schovává: ke kapitalismu. Tento termín zpopularizoval Žid Karl Marx ve svém díle Kapitál, kde ovšem považuje za kapitalismus v podstatě veškeré podnikání. Pro naše potřeby si kapitalismus definujme jako podnikání, které není zaměřeno na obecný pokrok, ale pouze k vlastnímu obohacení. Kapitalismus je ve své podstatě pouhým přesouváním („investováním“) peněz, lhostejno, zda je to ostatním prospěšné či ne. Byl například Henry Ford „kapitalistou“? Můj názor je, že nebyl. Ford přišel s pásovou výrobou, která je dnes všeobecně využívána jako vysoce efektivní, navíc jeho snem bylo dát každé americké rodině dostupný a kvalitní automobil (podobně jako se to stalo s volkswagenem ve třicátých letech v Německu). Tedy nebylo jeho cílem pouze vydělat víc peněz. Byli to právě lidé jako Henry Ford, kteří byli motorem pokroku civilizace.

Oproti tomu dnes je rozšířen onen kapitalismus, který vyniká v drancování přírodních zdrojů, ve vykořisťování a snaze vydělat za každou cenu. Svým extrémním egoismem „podnikatelé“ soustřeďují finance do svých rukou a jejich investice směřují proti zájmům pracujících, stejně tak proti zájmům národním. Nemylte se, když jsem o pár řádků výše přirovnával demokracii k podniku a psal o tom, že jen management má mít právo rozhodovat o věcech jako je řízení odbytu a o investicích, nepopíral jsem právo pracujících na spravedlivé ohodnocení a na slušnou práci. To by ostatně bylo proti smyslu národního socialismu. Pokud však majitel továrny přenese výrobu do Asie aby ušetřil, je to špatné hned ve dvou věcech: zaprvé místní pracovníci přijdou o své pracovní uplatnění, zadruhé využíváním levné, ale nekvalifikované pracovní síly dochází ke snížení kvality výrobků, a tedy k okrádání spotřebitelů. Musím se smát když čtu nebo slyším, že přesunutí výroby do rozvojových států „neovlivní kvalitu“, jak se kapitalističtí podnikatelé často dušují. K tomu snad není třeba uvádět příklady, přesvědčit se může každý sám.

Kapitál je souhrnným označením pro majetek a finance, které podnikatel investuje do rozvoje svého podniku. Soustřeďme se nyní na finance, tedy peníze. Peníze jsou zjednodušením, které nahradilo směnný obchod. Peníze jsou prostředkem. Tedy měly by být, dnes je tomu jinak a peníze jsou mnoha lidmi vnímány jako „idol“. Skutečně zdravá ekonomika je produktivní, ne kapitalistická. Uctívání peněz je kapitalismus. A právě touha po penězích je to, co vede k jejich hromadění (a k centralizaci moci, protože kdo má peníze, má i moc) v úzké vrstvě lidí, která je občas nazývána elitou. Nejde však o skutečnou elitu v pravém slova smyslu, protože jejich exkluzivní postavení plyne jen z peněz (a z moci). Dobře o tom svědčí dnešní situace, kdy jsou tito lidé označováni zajímavým pojmem „celebrity“. Dříve bylo toto slovo užíváno k označení například herců, zpěváků a jiných umělců, kteří byli mezi lidmi oblíbení, a to pro nějakou svou dovednost. Dnes je právě vlivem kapitalistického myšlení považován za celebritu kdejaký zbohatlík, který dá svoje bohatství najevo třeba tím, že nabourá drahé auto nebo se opije na opulentním večírku (a bohorovně se k tomu vyjádří ve smyslu, že „to jsou jeho peníze a může si to dovolit“). Je dalším negativem kapitalismu, že podobní lidé jsou nám dáváni za vzor. Co asi může vyrůst z dětí, kterým je jako modelové chování ukazováno počínání milionářských „hvězdiček“, které je mnohdy za hranou zákona a skoro vždy za hranicemi morálky a dobrého vkusu? Kam se poděla úcta k poctivé práci?

Mnoho kapitalistů se brání tím, že oni prostě využili situace a díky své dravosti se dostali výš než ostatní. Na iniciativnosti a ochotě riskovat neúspěch jistě není nic špatného, naopak – opět, jde o vlastnosti které hnali civilizaci vpřed. Špatné je, když se k tomu přidá přemíra extrémního egoismu a naprostá absence vyšších morálních hodnot. Je špatné, když někdo koupí krachující podnik a přemění ho na rentabilní? Samozřejmě ne, a tento člověk si za své schopnosti a odvahu zaslouží ohodnocení. Stejně tak si ho ale zaslouží zaměstnanci, kteří mu k tomu dopomohli. Bohužel existuje mnoho podnikatelů, kteří pouze zneužívají situaci jiných a pramálo je zajímá, jaké důsledky budou mít jejich zásahy. Jedním z faktorů, který způsobuje takový úpadek je to, že oni kapitalisté podnikají ve sférách, kterým často vůbec přesně nerozumí a hlavně k nim nemají vztah. To je dnes běžné díky akciím. Dobrým příkladem jsou investiční skupiny. Pomocí svého kapitálu buď ovládnou podnik vlastnictvím většiny akcií, nebo ho prostě koupí. Provedou v něm jisté změny (přesunutí výroby do zemí s levnou pracovní silou apod.), které zvednou jeho cenu na trhu, a pak ho se ziskem prodají. O tom, jak podnik uvnitř funguje, jaké má tradice, zásady atd. se vůbec nemusí zajímat, jde jim jen o to, aby ho mohli výhodně prodat. Jejich jedinou vidinou je ZISK, ale už ne POKROK. Dříve bylo normální, že znalosti ohledně podniku a jeho řízení přecházeli takříkajíc „z otce na syna“, a lidé měli ke své práci pozitivní vztah a přáli si rozkvět své firmy, protože šlo o jistou tradici. Dnes, v souladu s všeobecným popliváním tradic a identity, včetně rodinných svazků, dochází k rozprodávání firem, protože jejich majitelé si neváží práce svých předků. Dobrým příkladem je například filmová společnost Walt Disney. Samotný Walt Disney natáčel filmy (převážně pohádky), které jsou možná v něčem naivní, ale vždy měly určitý výchovný charakter. Dnes řídí Disneyho studia Žid Michael Eisner, který produkuje často takové zvrácenosti, že se Disney musí obracet v hrobě.

Drancování přírody je dalším důsledkem kapitalistické honby za penězi. Můžeme vidět vykácené pralesy, otrávené řeky, zničenou půdu a znečištěný vzduch. Z jistých pochybných důvodů decimujeme přírodu, která tu byla milióny let před naším zrodem a po tisíciletí nám dopřávala život. Je vůbec typickým znakem dneška, že se člověk vyčleňuje nad přírodu, ke které však přirozeně náleží, a ve jménu mamonu dochází ke skutečnému znásilňování přírody, které, pokud bude pokračovat, dospěje k jedinému výsledku: zničíme naše vlastní životní prostředí natolik, že si sami podepíšeme rozsudek smrti.

Národní socialismus se ostře staví proti kapitalistickému zbožštění peněz a odmítá praxi, kdy úzká skupina boháčů pomocí peněz bezohledně ovládá životy lidí. Národní socialismus stojí na straně pracujících, ať už dělníků nebo majitelů, kteří svou práci dělají zodpovědně a napomáhají tím k pokroku a rozvoji společnosti. Národní socialismus odmítá devastaci přírody a podporuje využití obnovitelných zdrojů.

 

Komunismus. Myslím že by se dalo říct, že většině lidí, kteří se s tímto systémem, založeném na naprosté utopii, setkali v praxi by se měl obličej zkřivit odporem. Kdybych si chtěl ušetřit práci se psaním, mohl bych zkrátka napsat že jde o nejvražednější politický systém (nejen) 20.století, a nikdo by to nemohl vyvrátit. Komunistické skupiny po celém světě vyvraždily v průběhu svého největšího rozmachu, zhruba od první světové války do začátku devadesátých let přes sto milionů lidí. Od židovských komisařů v takzvaně revolučním Rusku přes Stalinovy čistky tamtéž a maoistickou „kulturní revoluci“ v Číně, vraždění statisíců a milionů ve východní Evropě a bestiální Rudé Khmery v Kambodži k (dodnes trvajícím) režimům castrovské Kuby a i na jakékoli poměry zvrácené Severní Koreji. Já si ale práci ušetřit nechci. Velice rád poukážu na to, že komunismus není zvrhlý jen v praxi, ale už ve své ideové podstatě.

Začnu rudou teorií, na praxi se podíváme později. Dnes je často komunismus ztotožňován se socialismem, případně porovnáván s německým národním socialismem. Děje se tak buď z neznalosti, nebo účelově kvůli diskreditaci vize sociální spravedlnosti. Existují základní rozdíly: komunismus je názorem, který ve své utopii hlásá zhoubné heslo „všechno všem, rovným dílem“. Považuje všechny lidi za automaticky rovné (slušné a pracovité?) a schopné utvořit onu ideální společnost, ve které bude každý automaticky plnit své povinnosti a spravedlivě čerpat ze společných zdrojů. Oproti tomu socialistickým fundamentem je spravedlivé ohodnocení za poctivou práci – kdo nepracuje, ať nejí, zjednodušeně řečeno, ovšem za předpokladu, že stát dokáže zajistit tu spravedlivou odměnu a slušnou práci.

Nejprve se pozastavím nad rovnostářským pohledem, který je jedním z fundamentů komunismu. Idea lidské rovnosti existuje několik století, zvláště byla hlásána po Velké Francouzské Revoluci (1789) – volnost, rovnost, bratrství (liberte, egalite, fraternite), to byla hesla revolucionářů. Ponechám stranou, jak by se asi tehdejší „rovnostáři“ tvářili při pohledu na dnešní Francii, plnou nepřizpůsobivých barevných cizinců. Potom ideu rovnosti využili o pár desítek let později Bedřich Engels a vnuk rabína Karl Marx (mimochodem, oba byli velmi zámožní, a Karl Marx, autor Kapitálu, který mluvil a psal o vykořisťovaných proletářích, za život viděl možná jediného vykořisťovaného člověka: svoji služku). Dále byla tato nesmyslná teorie využívána různými komunistickými (a podobně smýšlejícími) organizacemi, a svůj pochybný vzestup poprvé rovnostářství zaznamenalo v SSSR, když rudý „vědec“ Lysenko přišel se svými nesmyslnými teoriemi. Uvedeny v praxi by jeho teze měly dokázat udělat třeba z ječmene banánovník, jelikož podle lysenkismu, jak začala být tato pavěda označována, záleží při vývinu organismu pouze na prostředí. V zoufalé potřebě komunismu dokázat rovnost všeho, co chodí po dvou nohách, byla tato pseudoteorie aplikována nejen na lidské individuality, ale i na rasy a pohlaví (!), takže v jejím světle se mohl z afrického hotentota stát druhý Beethoven nebo atomový fyzik, pokud by k tomu byl po celý život vychováván – a stejně tak by se žena, vychovávaná od narození jako muž stala mužem, jen s tím rozdílem že by měla (nebo snad měl?!) rozdílné pohlavní orgány a druhotné pohlavní znaky. Naprosté popření vlivu dědičné genové výbavy, kterou každému z nás vetkla příroda, a maximalizace vlivu prostředí – to byly (a bohužel někde ještě jsou) základy lysenkystického rovnostářství.

Tyto nesmyslné názory o absolutní rovnosti přivítala židovská komunita, v Rusku tradičně silná a – neoblíbená. Židé věřili, že rovnostářství je oprostí od nebezpečenství která jim hrozila v Rusku a vůbec v Evropě tím, že je zařadí mezi ostatní národy jako „stejné“ a tedy teoreticky nenapadnutelné. To tedy vedlo k silné podpoře komunistické strany Židy. O tom, že ve skutečnosti většina Židů rovnostářství odmítala vůči gójům (gój, gojim – z hebrejštiny, výraz pro dobytek, nečistotu nebo člověka nežidovského původu), svědčí už jejich sebeoznačení za „bohem vyvolený národ“, tady jediný národ určený ke spasení. Ale o židovské tendenci k sebenadřazování bylo napsáno mnoho a není účelem tohoto článku se jí zabývat.

Mnoho učitelů na západě, zejména ve Spojených státech, začalo rovnostářství vyučovat a nakazili jím mnoho studentů. Tyto, z komunistického lysenkysmu vzešlé, ideje odstartovaly nejen feministické hnutí s jeho vírou nikoli v rovnost, ale ve „stejnost“ pohlaví, ale i tak zvané „hnutí za občanská práva“, které z prosperujících a bezpečných (protože segregovaných) jižních států USA učinilo rasově smíšené ohnisko kriminality, nezaměstnanosti a beznaděje.

V komunisty ovládaných státech pak rovnostářství, nebo chcete-li egalitarismus, vedlo k pokusům integrovat různé nepřizpůsobivé menšiny, například Cikány, do většinové společnosti. Dalším komunistickým nápadem bylo vzít matky od rodin a poslat je do práce, což zapříčinilo destrukci klasického modelu rodiny. Od těch pokusů uběhlo přes padesát let a výsledky můžeme vidět na vlastní oči. Aby bylo osvětleno: národní socialismus se nestaví proti rovným příležitostem pro obě pohlaví, opět přímo ze socialistické podstaty pramení víra ve spravedlivé ohodnocení práce (tedy nezáleží na tom, jestli ji provedl muž nebo žena). Ale komunismus ve jménu emancipace a rovnosti zpřetrhal tradice, a ženy, které byli zvyklé vychovávat děti a starat se o domácnost, byli poslány do továren.

A proč je nemožné uskutečnit komunistickou utopii o společnosti, kde každý plní své povinnosti a rovným dílem čerpá ze společných zdrojů? Člověk zkrátka není tak kolektivistický tvor, jako třeba mravenci nebo včely. Dokonce i v menších lidských skupinách, kde funguje přirozená solidarita, se vyskytují jedinci kteří (často i nevědomě) „berou víc, než dávají“. Pokud vím, jediné lidské společnosti, kde komunismus funguje v praxi, jsou malé skupiny židovských osadníků v tzv. kibucech, což jsou osady s osazenstvem zpravidla několika desítek Židů. Ale oni současně popírají komunistický internacionalismus, protože jejich osady jsou vybudovány na územích, ze kterých byli předtím vyhnáni jejich původní arabští obyvatelé a jsou řízeny podle židovského práva, které ustanovuje Židy nadřazené všem ostatním lidem, kteří jsou „stvořeni pro to, aby sloužili Židům“. Činí tak tedy na úkor jiných. Ale tento jediný případ spíše dokládá, že komunismus lze vybudovat a udržovat pouze ve velmi malých společenských jednotkách, které navíc nutně tvoří fanatici.

 

Přesto, že se komunismus a kapitalismus tváří jako nepřátelé, lze říci, že ve skutečnosti mohou bez problémů koexistovat. Příkladem budiž rudá Čína, kde se kapitalistické podnikání rozrůstá pod patronátem komunistické vlády. To jen potvrzuje, že kapitalistickým obchodníkům není komunismus proti mysli, pokud je nechá vydělávat, a na druhé straně, že to komunisté s ochranou práv pracujících nemyslí až tak upřímně, a že jim úplně stačí, když budou dělníci z kapitalistických podniků nadále věrní „rodné straně“.

Co tedy napsat závěrem? Národní socialismus stojí a vždy stál v opozici vůči těmto dvěma režimům. Extremní kolektivismus i egoismus jsou nepochybně špatné přístupy. Člověk se totiž rodí jako individualita, ale přesto není na zemi jen sám pro sebe – proto je nutné potírat egoismus, ale ne lidskou individualitu. Jedinou správnou cestou je socialismus, který zaručuje spravedlivé ohodnocení práce, sociální jistoty a poskytuje ochranu a podporu všem poctivě pracujícím – zaměstnavatelům i zaměstnancům.