Norimberský Proces

 

Když v roce 1945 skončila bratrovražedná válka, ve které zemřelo mnoho nejlepších synů evropských národů, nastal čas pomsty. Ne, skutečně nešlo o spravedlivý soud, už proto že souzeni byli pouze poražení. Je to spravedlivé? Není, a jak napsal David Lane, propaganda vítězů se stává historií poražených – jinak řečeno: vítěz má vždy a ve všem pravdu. Kde je psáno, že špatný je ten (a pouze ten), kdo válku prohraje? O nějaké legitimitě procesu nelze mluvit, vždyť v porotě usedli zástupci států, které spáchali válečné zločiny – spojenecké bombardování Drážďan a dalších měst, přeplněných civilisty (mimo jiné válečnými zajatci, totálně nasazenými a uprchlíky z východních oblastí) a nezahrnujících žádné strategicky významné cíle, americké svržení atomových bomb na civilní cíle, města Nagasaki a Hirošimu, patrně největší válečný zločin s dlouhodobým dosahem. Vůbec nemluvě o tom, co páchali sovětští „galantní spojenci“. Jen namátkou: obsazení východní části Polska (byli tedy „spolupachateli“ spolu s Německem, přesto se soudu nejen vyhnuli, ale dokonce zasedli v porotě!!!), následné povraždění několika tisíc polských důstojníků v Katynském lese, zločiny ve vedení války (mučení a zneužívání zajatců, podmínky věznění naprosto v rozporu s Ženevskými konvencemi, což mimochodem praktikovali i západní spojenci, dále využívání dětí pro vojenské účely – nikoli pouze partyzánské jednotky, ale i regulérní Rudá Armáda) a zločiny proti lidskosti (například výzvy Ilji Ehrenburga, židovského sovětského pohlavára, aby sovětští vojáci zabíjeli německé civilisty a znásilňovali ženy a dívky (od konce roku 1944 do května 1945  bylo „osvoboditeli“ znásilněno více než TŘI MILIONY žen ve věku od osmi do osmdesáti let, a kromě Němek šlo i o Češky, Italky, Francouzky …!!! – v německé armádě bylo znásilnění zločinem, který byl trestán zastřelením!)). Tyto zločiny nebyli nikdy potrestány. Navíc byl proces veden bez relevantního legálního právního podkladu (pravidla, zákony, „trestní sazba“, dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit, byli určeny až po „zločinu“), u hlavních obviněných nebyla naprosto žádná vůle po hledání pravdy, váha byla dána pouze důkazům obžaloby, důkazy obhajoby byli považovány v právním smyslu za irelevantní  (mimo jiné „Norimberským statutem, článek 19“, tj.: „Soudní dvůr není povinen vázat se na důkazní pravidla. Měl by především zajistit rychlý, neformální průběh procesu“).

 

Naprosto neuvěřitelným činem bylo otřesné odsouzení Rudolfa Hesse, muže, který obětoval doslova a do písmene všechno, co měl, aby se pokusil vyjednat mír s Británií. Člověk, který se pokusil zajistit mír v roce 1941, tedy v době kdy Třetí Říše postupovala na všech frontách (nabídka míru byla ve své podstatě nejvýhodnější pro Velkou Británii, která na západní evropské frontě zůstala osamocena) byl odsouzen za „válečné zločiny“ k doživotnímu vězení! Nemluvě o tom, že byl samozřejmě od svého příletu do Británie vězněn. Dále byl popraven například Julius Streicher, vydavatel novin. Odsouzen k smrti oběšením za vydávání novin tribunálem pro válečné zločiny? Proč ne!

 

Nyní nutno připomenout jednu skutečnost, ne nevýznamnou pro Norimberský a další procesy s „válečnými zločinci“ apod.: zadržení, tedy významné osoby německé politiky a výše postavení důstojníci Wehrmachtu, SS a policie byli vyslýcháni (přesněji řečeno: nuceni k přiznání) za užití postupů, které spíše než praktiky „západní demokracie“ (nyní nemluvím o neskutečně brutálních „výsleších“, které měla na svědomí sovětská NKVD, protože ta většinu zajatých a zatčených umučila dřív, než se dostali k soudu) připomínali praktiky inkvizice z patnáctého století. Mluvíme zde například o Rudolfu Hößovi, veliteli koncentračního tábora Osvětim (Konzentrationlager Auschwitz) který byl mučen tak dlouho, že přiznal i věci které nelze při nejlepší vůli skloubit s fyzikálními zákony (mimo jiné: „Půl hodiny po vhození plynu byly dveře otevřeny a větrací zařízení zapnuto. Okamžitě se začalo s vynášením těl.“ – Cyklon B, který byl údajně použit ke zplynování oněch šesti milionů Židů, je desinfekční prostředek obsahující kyselinu kyanovodíkovou, vyvětrání místností, ve kterých byl tento granulát použit například k odvšivení trvalo šest až třicet dva hodin, smrt by tedy nastala i u těch, kteří těla vynášeli), stejně tak „svědectví“ bývalého důstojníka SS Gersteina (například o tom, že v plynových komorách bylo naměstnáno zhruba třicet Židů na 1m² (doslova: „Komory se naplňují. Pořádně nacpat! Tak to kapitán Wirth poručil. Lidé si stojí navzájem na nohou, 700 až 800 na 25 m² ve čtyřikrát 45 m³!“) – netřeba dodávat, že to prostě není fyzicky možné). Tedy po tom, co byli tito muži vyslýcháni (velmi často židovskými) „vyšetřovateli“ pomocí metod, které by šlo skutečně bez uzardění umístit do dob honů na čarodějnice (několika hodinové bití, při němž se vystřídalo několik „vyšetřovatelů“, pálení a drcení genitálií, škrcení, zarážení různých předmětů do análního otvoru a neustálé ponižování v mnoha formách), se nelze divit, že odpřísáhli každé slovo, které jim bylo vězniteli předloženo na papíře. Tímto způsobem bylo získáno mnoho „důkazů“ proti obviněným v Norimberském Procesu.

 

Je na místě zmínit, že tresty, které na konci procesu padly, se také lišily podle ochoty souzených spolupracovat při vytváření nové historie. Albert Speer (jinak skvělý architekt), ač byl po celou dobu války čelnou osobou Německa a ministrem, dostal vzhledem ke svému pomahačskému přístupu 20 let vězení (prohlásil, kromě jiného, že se ke konci války pokusil zavraždit Adolfa Hitlera). Rudolf Hess, který, jak zmíněno výše, byl od roku 1941 internován ve Velké Británii, a nemohl se tedy podílet na „válečných zločinech“ (například takzvaná „Konference ve Wansee“, kde údajně došlo k rozhodnutí o „konečném řešení“, se konala 20.ledna 1942), byl odsouzen, pravděpodobně za svou mírovou iniciativu, která mohla ušetřit miliony lidských životů, k doživotnímu vězení ve Spandau. V roce 1987 byl zavražděn, ve věku 93 let (podle oficiálních zdrojů „spáchal sebevraždu“, v době kdy se začalo mluvit o jeho propuštění – napadá vás něco nesmyslnějšího, než si odsedět ČTYŘICETŠEST let a potom spáchat sebevraždu?).

 

Na závěr chci znovu připomenout, že na začátku zmíněné zločiny, spáchané „vítěznými mocnostmi“ nebyly nikdy potrestány. Statisíce vojáků, kteří bojovali na straně Říše proti bolševismu, tak zemřelo v tzv. zajateckých táborech, místech bez lékařské péče nebo sociálního zařízení, poslední z přeživších zajatců, vězněných v SSSR, se do vlasti vrátili až v roce 1956 (tři roky po Stalinově smrti).

Mluvit o legalitě dalších procesů, kdy byl například Adolf Eichmann unesen z Argentiny do Izraele, kde byl odsouzen k trestu smrti, by bylo na mnohastránkové pojednání.

 

Skutečnost, že východní a střední Evropa byla vydána všanc rudým „osvoboditelům“, je bohužel dodnes viditelná.